INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Polská scéna je co se týče vzniku nových a nových zajímavých kapel na tom nesrovnatelně lépe, než ta naše, což koneckonců neříkám poprvé. Jsem nucen si na tuto pravdu vzpomenout i během poslechu novinkového EP pětice říkající si NEUROTHING, která navíc svůj výtvor opatřila zdařilým a graficky příjemně vyvedeným obalem i bookletem. Není to však jen pozlátko ukrývající hudební prázdnotu? Ne, tohle naštěstí není ten případ.
Zbystřit by měli hlavně fanoušci natlakovaného riffování ala MESHUGGAH, neboť k těm by NEUROTHING musel přirovnat snad každý, kdo se na tomto poli alespoň trošku orientuje. Mladá kapela, která se zformovala teprve před rokem se totiž vzhlédla v moderním pojetí metalu, jak jej presentují právě zmiňovaní Švédové. Nejdůležitějšími součástkami tohoto metalového stroje jsou úderná rytmika a nekompromisní kytarová bruska, která svým pojetím občas připomene třebas i americkou PANTERU v dobách „Vulgar Display Of Power“ (1992) anebo „Far Beyond Driven“ (1994). Uřvaný vokální projev Chupasangreho pak nese všechny typické rysy takto pojaté muziky. Pozitivně pak lze hodnotit i občasné pokusy o čistý zpěv, kterých by dle mého názoru mohlo v budoucnu jen přibývat. Zvuková stránka nahrávky splňuje všechny nároky na ní kladené. Jednotlivé nástroje znějí vskutku nekompromisně a čistě.
Čtyřskladbový vstup NEUROTHING na scénu lze charakterizovat jako povedený a rozhodně ne zbytečný. Pevně věřím, že Poláci mají na to, aby se jejich tvorba ze 100%-ního vlivu těch slavnějších brzy dokázala oprostit a přijít i s nejednou originální a zajímavou myšlenkou. Koneckonců tyto náznaky lze vypozorovat i v tomto demu.
PS: Z domovských stránek kapely lze kromě MP3 ukázek stáhnout i klip ke skladbě „Macheta".
První demo mladé polské bandy NEUROTHING nabízí osvědčené power/thrash metalové postupy. V existenci této kapely lze do budoucna vytušit pozitivní perspektivu.
7 / 10
Buli
- bicí
Sloma
- kytara
Bocian
- basa
Kazub
- kytara
Chupasangre
- vokály
1. Never Core
2. Macheta
3. Anomaly
4. Vanishing Celestial Bodies
Vanishing Celestial Bodies (2005)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Vlastní náklad
Produkce: Jacek Chraplak & NEUROTHING
Studio: Laronermma Recording Institute
Ano, v hudbě NEUROTHING se dají snadno vystopovat vlivy PANTERY i MESHUGGAH, přihodil bych ještě i špetku podobnosti s FEAR FACTORY, které slyším například v úvodu skladby „Anomaly“. Dost slušně to šlape a silný, často v nervně vypjatých polohách se pohybující vokál má velký tlak. Najdou se i zajímavá vokální zpestření, náladová uvolnění tempa, oživující jsou i krátké kontrastní emo vsuvky v závěrečné skladbě. Celkově opravdu nadprůměrný počin začínající skupiny.
Záležitost na nějaký ten poslech... není to zlé, ale nějak zvlášť hodně poslechů to taky nedá... +- půl bodu
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.